Snad žádný návštěvník Broumovska neopomene navštívit Adršpašsko-Teplické skály; magický a romantický svět skalních věží všech možných i nemožných tvarů, úzkých soutěsek a balvanitých roklí. Pro skalní labyrint se vžilo pojmenování skalní město – a je to pojmenování více než přiléhávé. S trochou představivosti tu najdeme tu křivolaké uličky starobylých měst s branami, hradbami a úzkými průchody, malá náměstíčka i rozlehlá náměstí, vysoké mrakodrapy jak ze světových megapolí, skalní chrám, ale třeba i skalní cukrovar.

UPOZORNĚNÍ: Od 1. dubna 2021 je limitován maximální počet návštěvníků Adršpašského skalního města. Doporučuje se on-line registrace na https://www.adrspasskeskaly.cz/ V Teplických skalách zůstává zachován běžný režim.

Ostatně podle pověsti zde skutečně v minulosti dvě města stála. Bylo tomu již v pohanských dobách a jejich obyvatelé měli za úkol střežit jedno z mála míst, kudy se bylo možno dostat do České kotliny, obklopené vysokými horami a hlubokými a neprostupnými pralesy. Jejich obyvatelé však místo v pracovitosti a péči na rozvoji svého města vynikali ve vymýšlení triků, jak škodit obyvatelům města sousedního, prostopášnostech a nekalých způsobech snadného výdělku. A tak občas obyvatelé měst porušili svou povinnost strážení země před nepřítelem a za tučnou odměnu pustili cizácké vojensky tlupy plenit českou kotlinu. Jednou bylo pustošení obzvláště kruté. I rozhněval se jeden ze slovanských bohů a vynesl nad oběma městy kletbu. Sotva ji vyřkl – v okamžik vše zkamenělo. Domy, paláce, chrámy, lidé i zvířata.

Jak ale skalní město vzniklo doopravdy? Pomyslný stroj času nás přepraví daleko do minulosti do nejmladšího útvaru druhohor – do období křídy. Ve svrchní křídě došlo celosvětově k výraznému zvýšení hladiny moří (příčiny tohoto jevu nejsou pro naše povídání podstatné), které ve své vrcholné fázi zaplavilo i velké části Českého masivu.

Zaplavena byla i vnitrosudetská pánev, zaujímající části severovýchodního cípu Čech, Kladska a Dolního Slezska. V období středního turonu až coniaku (cca 90 – 86 milionů let před současností) zde bylo mělké moře, nad jehož hladinu čněly pouze dva ostrovy: Západosudetský (oblast Krkonoš a Jizerských hor) a Východosudetský (odpovídající dnešním Sovím horám v Polsku). A právě ty byly zdrojem materiálu, jenž se ukládal na mořském dně, a pod tlakem se přeměňoval na novou horninu. Celková mocnost těchto křídových sedimentů dosáhla místy až 500 metrů.

A jak se tato ohromná jednolitá masa horniny proměnila v labyrint soutěsek, balvanů, skalních věží a dalších pitoreskních skalních útvarů? Ne, nejedná se o dílo tisíců sochařů snažících se do úmoru vtisknout do kamene svou vizi romantické krajiny, ale o důsledek dlouhodobé činnosti řady přírodních procesů.

Pohyby v zemské kůře v období saxonské tektoniky rozčlenily původně celistvý masiv systémem četných puklin (nejvýznamnější je Skalský zlom, podél kterého poklesla oblast Jiráskových skal). O další vývoj se postarala plošně nestejnoměrná odolnost horniny vůči zvětrávání, voda, led, gravitace, ale i další faktory.

Dnes se tak můžeme obdivovat fantaskním skalním útvarům největšího skalního města ve střední Evropě o rozloze 18 km čtverečních.

Rozmach návštěvnosti skal, jejich zpřístupňování spadá do období romantismu, což se odrazilo i ve většině dobových průvodců. Takto například psal o Adršpašsko-Teplických skalách spisovatel Alois Jirásek:

V dávnověkosti byly holé, až ponenáhlu se na nich ujaly lišejníky, mechy, kapradiny, pak i keře a stromy jehličnaté, i tu tam, než jen pořídku, buk a bříza. Les posléze se v nich a kolem nich tak rozmohl, že je zaclonil a lidskému oku plnou jejich velkolepou krásu dlouho tajil. Skalní poušť byla nepřístupnou. Jen lovci se alespoň na pokraj odvažovali za divou zvěří, hloub zlí lidé, hledající tu úkrytu nebo doupě ku svým loupežím. Nitro těch labyrintů neprozkoumáno ani pak, když na úpatí skal a v samém jejich sousedství lesy vykáceny a osady tu založeny. O krásu a velikoleposť nikdo nedbal.

Alois Jirásek: Čechy V; Hory Orlické, Stěny

Ve většině pojednání se dozvíme o hlubokých lesích a strašidelných skalách, do nichž se po dlouhá staletí lidé báli vstoupit (s výjimkou válečných dob, kdy jim skalní město posloužilo za úkryt).  A dočítáme se to i v průvodcích současných. Těžko soudit, nakolik se toto tvrzení zakládá na pravdě. Například v Českém ráji či na Kokořínsku lidé skal využívali od pravěku až po současnost. Adršpašsko-Teplické skály se nacházejí v oblasti s drsnějším klimatem, které bylo souvisleji osidlováno až ve 13. století, nezdá se však, že by se lidé skal vysloveně báli. Například na konci 13. století vznikly na okrajích skalního města tři hrady: Adršpach, Střmen a Skály. Určitě se do skal nevydávali na procházky obdivovat jejich krásu, spíše skal využívali jen, když to bylo ekonomicky výhodné, a těch příležitostí v těchto časech příliš nebylo.

Asi nejstarším pojednáním o Adršpachu je pojednání Gottfrieda Langhanse, představeného evangelické školy ve slezské Svídnici (Jen pro zajímavost: jeho syn Carl Gotthard Langhans se stal známým architektem, jehož nejznámějším dílem je slavná Brandenburská věž v Berlíně). V roce 1723 (jinde se uvádí 1734) vydaný spisek vychází především ze zpráv Ignáce Dobravy, někdejšího setníka kolovratského pluku a asi nejstaršího znalce skal. Jeho součástí je také dosud nejstarší známé vyobrazení skal – mědirytina o rozměrech 26 na 14,5 cm. Další informace o skalách pochází z Bienenbergových poznámek o adršpašském hradu, sepsaných v roce 1779.

Věhlas skal postupně narůstal, na návštěvu se vydávaly i význačné osobnosti: např. na sklonku srpna roku 1790 navštívil skály věhlasný německý básník, ale i autor několika odborných přírodovědných prací Johann Wolfgang Goethe, v roce 1781 sem zavítal Josef Dobrovský a skály poctili svou návštěvou i  mnozí další.

Velký rozmach přinesl skalám rozvoj železnice. V roce 1859 dosáhla železná dráha Malých Svatoňovic (protažená v roce 1868 až na státní hranice u Královce), velký nárůst zájmu však přinesla stavba trati Choceň – Broumov v roce 1875, kdy se svého nádraží dočkaly i Teplice nad Metují (o pár let později navázala stavba tratí z Meziměstí a Broumova do sousedního Pruska). Roku 1908 pak byla zprovozněna lokálka z Trutnova do Teplic nad Metují se zastávkami přímo u vstupů do obou skalních měst. Mezi návštěvníky tehdy převažovali výletníci ze sousedního Pruska.

Ale dost již historie a vydejme se do skal.

A kam se vydáme nejdříve? Historické průvodce zpravidla doporučují navštívit jako první Adršpašské skály.

Dejme slovo například Otakaru Jedličkovi, českému lékaři, vlastenci, spisovateli a novináři (1845-1883), který v knize Pomněnka z hor věnuje velkou pozornost i Adršpašsko-Teplickým skalám

„Skalné město“ abrspašské poskytuje sice obrazy mohutné, ba mnohé partie jsou až úchvatné, co do velkoleposti a imposantnosti předčí je však skály teplické daleko, zvláště od roku 1869, kdy přístupnými staly se tam mnohé nové partie, vynikající krásou skutečně velebnou. Možno tudíž říci, že kdo navštíví nejdříve skály abrspašské a pak teprv teplické, bude se mu líbit Abrspach zajisté velice, Teplice ale pak ještě mnohem více, jelikož dojem zjevů celkem značně se stupňuje od menšího k velkolepějšímu. Kdo viděl ale teplické skalné město dříve a pak teprv přijde do skal abrspašských, tu dojem celkový v Abrspachu jest pak ovšem mnohem menší a možno že by pak v navštěvovateli zbyl pocit jakési nespokojenosti, že po návštěvě skalného města teplického vůbec ještě do Abrspachu cestu vážil, ačkoliv i tu jsou v mnohém ohledu vynikající zvláštnosti, jichž zase Teplice nemají.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

ADRŠPAŠSKÉ SKALNÍ MĚSTO

Adršpašské skalní město je rozlohou menší, ale turisticky nejatraktivnější částí skal.

Na prohlídkovém okruhu máme možnost navštívit romantickou zatopenou pískovnu, hluboké soutěsky, vodopád, skalnaté jezírko a v náročnější druhé polovině okruhu navštívíme i několik vyhlídek, ze kterých si můžeme skalní město prohlédnout pěkně z nadhledu.

Vstup do skal se nachází na kraji Dolního Adršpachu, nedaleko nádraží a několika hotelů a restaurací, kde se můžeme na cestu náležitě připravit.

Tak ostatně radí i staré průvodce:

Jelikož v skalách samých chodí se tu téměř po celé dvě hodiny a stále pískem, radím každému, aby se v hostinci „zur Felsenstadt“ před tak zvaným „předměstím“ skalného města abrspašského řádně posilnil. V prvním patře hostince toho jest prostranný, vkusně upravený sál, cena jídel není přemrštěna, pivo bývá také dosti dobré a studené a proto, netrápí-li obecenstvo nějaký „pěvec“ v průvodu citery neb harfy, jest tu pobyt dosti příjemný.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

V dávných časech byla prohlídka možná jen s průvodcem, kterého si zájemci najímali v některém z hostinců.

V řečeném hostinci „zur Felsenstadt“ očekávají společností zvláštní „vůdcové“, jež poznati lze dle obleku lesnického. Bez vůdců těch není vycházka do skal ani možna. Nemajíce od majitelů skal žádného zvláštního služného jsou vůdcové ti odkázáni jen na zpropitné navštěvovatelů a jsou proto ovšem ku každému úslužní a zdvořilí, snažíce se vysvětlivky své kořeniti dle možnosti i poznámkami humoristickými, více méně zdařilými.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Skály byly zajímavým zdrojem příjmů pro majitele panství i pro místní obyvatele. Jedlička ve svých zápiscích radí:

Když již o tom „zpropitném“ se zmiňuji, radím každému, aby před návštěvou skal opatřil se dostatečným množstvím drobných peněz, přijdeť na nás to pokušení v podobě „zpropitného“ ve skalách samých dosti často, nehledě ani k tomu, mnoho-li kluků na hlavu se stavících a tímto způsobem žebrotu provozujících již na cestě ku skalám nás bude obtežovati.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Zatopená pískovna

Hned na úvod nás čeká procházka okolo zatopeného lomu. Průzračně čisté jezírko lemované takřka hradbou pískovcových skal i bělostnými plážemi vyhlíží takřka pohádkově. A skutečně: jezírko vám bude určitě povědomé z filmových pohádek. „Zahrálo si“ v pohádkách Třetí princ, Peklo s princeznou či Princ a Večernice.

Koupání v jezírku je zakázáno. V červenci a srpnu si však můžete zapůjčit lodičku a užívat si poklidné hladiny.

Okruh kolem pískovny je dlouhý zhruba 1,5 km a vede chvílemi podél vodní hladiny jezírka, chvílemi naopak po skalách nad ním. Krátké odbočky nás zavedou na vyhlídky, ze které si můžeme prohlédnout jezírko z ptačí perspektivy.

Homole cukru

Jedním z nejpodivuhodnějších skalních útvarů Adršpašského skalního města je vysoká věž, známá pod názvem Homole cukru. Ve starých průvodcích nalezneme název delší, avšak příhodnější – skálu nazývají Obrácenou homolí cukru. Skalní věž má totiž tvar obráceného kužele, podobajícího se cukrovým homolkám, v jakých se cukr běžně prodával až do konce 19. století (a v menší míře i později). Ovšem postaveným na hlavu. Zatímco v horní části dosahuje skála šířky okolo 13 metrů, pak ve spodní části pouze metrů tří. Proto ji také návštěvníci skal podpírají klacíky, aby se nepřekotila.

Jest to o samotě z malého jezirka, temnou vodou naplněného a dosti prý hlubokého vzhůru se pnoucí balvan, asi 18 sáhů vysoký, podobající se obrácenému kuželu, mající nahoře asi 5 sáhů, dole pak pouze asi 1 sáh šířky. Stojíšli u podivného tohoto „žertu přírody“, neubráníš se tomu, aby tě neovanul jakýsi pocit hrůzy. Zdáť se ti, jakoby v nejbližším již okamžiku obrovská homole ta měla se skáceti a všecky kolem sebe stojící pohřbíti

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

I Aloise Jiráska Homole cukru zaujala:

Cesta je čím dále tím písčitější, tak že se místem noha naše zabořuje; skály čím dále mohutnější a pitvornější vábí náš zrak. U jedné se alespoň na okamžik zastavíme. Je to obrovský balvan asi 20 m. vysoký, u spodu užší, na hoře širší, z malé tůně trčící, jenž se obecně „homolí cukru“ nazývá. Vůdce zatím ustavičně ukazuje a jmenuje skály, u mumii, tam přilbu, onde píšťaly obrovských varhan, tu starodávného purkmistra…

A pokračujeme dále, skála vedle skály s prapodivnými tvary podněcujícími lidskou fantazii. Dejme opět slovo (či spíše papír a pero) Otakaru Jedličkovi:

Čím dále jdeme, tím zajímavějšími stávají se skupení skal. Na všech stranách vidíme obrovské pyramidy, mohutné obelisky a kolosální sloupy, – jest to pravý les gigantických kmenů skamenělých. Vysoko ční onde vzhůru nad ostatní skály kolmý „komín“, pod nímž spatřuješ podobu „popelnice“, tu jdeme kolem obrovské „kazatelny“ a „bubnů“ a aby celek kostelní jaksi byl doplněn, ukáže nám vůdce i „píšťaly varhan“. Fantasii netřeba se věru mnoho namáhati, aby ten neb onen název podivných skalných útvarů si vysvětlila.

Spousty skal kupí se vždy mohutněji, balvany nabývají stále fantastičtějších  forem – blížímeť se již k pravému „skalnímu městu.“

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Na některých skalách nalezneme spoustu nápisů – jsou to pozůstatky vandalismu starého více než stovku let. Nejsou však pozůstatkem nájezdů tisíců sprejerů, jména hostů zde krasopisně vypisovali místní obyvatelé, samozřejmě opět za drobnou úplatu.

Kamkoliv se ohlédneme, téměř na všech skalách vidíme od paty až k vrcholi na tisíce nápisů. Po dlouhou řadu let psával tu černou barvou na bledě šedou půdu pískovce za nepatrné zpropitné jmena přečetných navštěvovatelů skal zdejších jistý občan abrspašský, jenž dosáhnuv vysokého věku asi před dvěma lety zemřel; nyní zdědili po něm tento výdělek dva jeho vnuci, kteří jsouce ještě žáky školy abrspašské, jen v prázdných chvílích smějí se tím zabývati. Za šesták vylezou pomocí žebříků až bůh ví kam vysoko na skálu, aby tam namalovali tučným písmem jména těch, kdož tímto spůsobem chtějí se zde „zvěčniti“.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Gotická branka

Starobyle vyhlížející „Gotická branka“ střeží vstup do úzkých soutěsek v nitru skalního města. Nepochází však ze středověku, ale až z období zpřístupňování skal turistům. V roce 1839 ji nechal postavit tehdejší majitel panství Ludvík Karel Nádherný. Branka je osazena kovanou mříží s citáty spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého a skladatele Roberta Schumanna.

„Veškerá pestrost, celý půvab i všechna krása života je složena ze světla a stínu.“ (L. N. Tolstoj)

„Mezi věděním a tvořením zeje obrovská propast, přes níž se často teprve po tuhých bojích dá postavit překlenující most.“ (R. Schumann)

O pár desítek metrů před ní pak po dlouhá léta stávala dřevěná boudička. Až tady býval v dávných dobách  oficiální vstup do skal (dodnes na ni upomíná pískovcový blok při okraji cesty

… Avšak – vždyť stojíme již před brankou, uzavírající mezi nebetyčnými skalami vchod do „zakletého města“ samého. V budce před brankou nutno koupiti si za 50 kr. vstupenku – (při zábavních vlacích bývá obyčejně dle předchozí úmluvy sníženo vstupné na 30 kr.), kteráž odevzdá se u turniketu v brance samé.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

————————————————————————————————————

Za gotickou brankou začíná nejromantičtější úsek trasy. Po dřevěném chodníku procházíme úzkou soutěskou, širokou maximálně několik metrů, kterou si mezi desítky metrů vysokými skalami razí cestu ještě mladá řeka Metuje. Z kolmých skalních stěn vystupují drobné skalní lišty, v řadách za sebou kam až oko dohlédne. Vystupují o milimetry či o první centimetry, to však stačí, aby si na nich našly prostor k životy porosty mechů, občas i nějaká kapradina.

Dle starých průvodců se tato část skal nazývala původně jezuitskou uličkou

Ostatně za posledních zhruba 100 let se ve skalních soutěskách zdánlivě nic nezměnilo

Jdeme uzounkou „jezovitskou uličkou“. Po obou stranách vystupují kolmo vysoké „stěny“, tak že vidíme u výše jen uzounký pruh oblohy nad hlavami. Studený vzduch proudí nám v tom pološeru vstříc a proto nechť každý – obzvláště za dnů parních – opatří se řádným plaidem, nechceli – jsa propocen – zde v tom chladu nastydnouti. Vedle stezky, kterouž jdeme ku předu, žene vlnky své jak křišťál čistý potůček, jehož voda jest ledově studená.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Po čase se soutěska trochu rozšíří a my staneme na náměstí. A není to náměstí jen tak ledajaké, ale:

Sloní náměstí

Do kruhu jej lemují členité skalní bloky, a když se pozorněji zadíváme, uvidíme… slony. Stojí do kruhu kolem nás a upřeně nás pozorují, choboty způsobně podél těla.

Konečně počíná se ulička šířiti a již vstupujeme na „malé náměstí“, kdež upozorňuje nás vůdce na balvany pytlům podobné co na tak zvaný „obilní trh“.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

O něco dále přijdeme ke skále zvané Krakonošův zub. Snad o něj vládce hor přišel, když hrál ve skalách fotbal (Krakonošův míč nalezneme zaklesnutý mezi dva skalní bloky v sousedních Teplických skalách). Dosahuje úctyhodné výšky, tyčí se do výšky 39 metrů!

I když moment, tady něco nehraje. Průměrný lidský zub je dlouhý asi dva a půl centimetru. To by znamenalo, že Krakonoš je 15600x větší. Při průměrné výšce člověka 175 cm by měřil na výšku přes 2,5 kilometru a boty by si musel shánět na 420 metrů dlouhé chodidlo.

Na to by mu byly Krkonoše malé. To se tedy asi autor pojmenování přepočítal.

Na skále je vytesán nápis a ryska ukazující kam až vystoupala voda při průtrži mračen 23. června 1844.

Zajímavé skalní útvary spatříme i v následujícím úseku: například Čertův most či Eliščinu věž.

Pozoruhodné ale nemusí být jen mohutné věže, zajímavou historii mohou mít i zdánlivě nenápadné balvany. Kolem jednoho takového za chvíli půjdeme – nazývá se hromový kámen.

Ten příběh se měl odehrát v roce 1772. Tehdy skály navštívili dva Angličani, kteří chtěli ve skalách pozorovat bouřku. Chodili na ni do skal vyčkávat den co den, a devátého dne se jim konečně poštěstilo. V noci se nad jejich hlavami rozpoutala pekelná podívaná. Oblohu křižoval jeden blesk za druhým, hromy násobené ozvěnou od skal burácely takřka nepřetržitě, přívaly vod podmáčely celou soutěsku a jen pár vteřin poté, co se vyděšení návštěvníci ukryli pod jeden z převisů, zaburácel hrom přímo nad nimi, a jen pár metrů od nich dopadl ohromný balvan. Vícekrát už bouřku v přírodě pozorovat nechtěli.

A nebo to bylo jinak? K hromovému kameni se váže též pověst o zachráněných milencích. Přenesme se v čase do neklidných časů třicetileté války, konkrétně do roku 1629. Jeden dánský setník se svou milenkou, dcerou svídnického kupce (Svídnice = dnes polská Swidnica) tehdy prchal před císařskými vojsky. Rozhodli se ukrýt ve zdejším skalním labyrintu. Útočiště našli v chýši bratrského kněze, který se zde také ukrýval a nad kterým držel ochrannou ruku tehdejší majitel panství Abraham Bohdanecký, sám rovněž protestant (je to jen pověst, ale pro pořádek: Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova zemřel ve skutečnosti již v roce 1620 při výbuchu zámku v Jičíně)

Císařští však pátrání nevzdali a po dlouhém hledání jejich úkryt objevili. Jeden z vojáků máchnul mečem po setníkovi… A v tu chvíli se stal zázrak. Jasnou oblohu rozčísnul blesk a udeřil do skály přímo nad útočníkem. Skála se rozlomila a ohromný balvan útočníka zavalil. Ostatní vojáci na okamžik strnuli zděšením a pak se dali na zběsilý úprk. Milenci tak byli zachráněni. O tom, jestli jim jejich láska vydržela, se už pověst nezmiňuje.

Malý a Velký vodopád

Aby těch zajímavostí nebylo málo: ve skalách najdeme i dva vodopády. Oba na Metuji, jež však má v těchto místech spíše podobu malého potůčku. Nejprve dorazíme k Malému vodopádu, vysokému necelé 4 metry.

O pár set metrů dále pak okolo busty J. W. Goetha…

…

vstoupíme do jeskyně, která nás zavede  k Velkému vodopádu, jehož výška se udává 15 metrů (nutno však dodat, že všechny údaje o délkách, výškách, šířkách, vahách apod. v turistické literatuře je třeba brát s určitou rezervou – přesná měření mnohdy zjistí, že tradované hodnoty zejména u výšek skal převyšují skutečnost kolikrát i několikanásobně). Voda stéká po skále a její průtok je regulován – nad vodopádem se nachází proslulé Adršpašské jezírko, ze kterého se stavidlem upouští více vody. Ovšem není to jen tak, i tady pracuje byrokracie – je třeba osobní žádostí přímo u Krakonoše. Vodopád se spouští sborovým zvoláním Krakonoši, dej nám vodu – a to třikrát za sebou (A protože Krakonoš ovládá více jazyků, můžete zkusit také Rübezahl gib uns wasser či Karkonoszu daj nam wody)

A velkou atrakcí býval vodopád již za starých časů.

…Když jsme si povšimli ještě „matky s dítětem“ a vkusné desky, hlásající, že slavný Němec Goethe skály zdejší r. 1790 navštívil, uvádí nás vůdce v polotemnou, dosti prostrannou a vysokou jeskyni skalní, do níž jen poměrně nevelikým otvorem a výše padá světlo. Jsme před vodopádem samým. V mohutné rozsedlině skalní po skupených balvanech hravě tu poskakuje s výše malý proud vody, rozbíjeje vlnky své jakoby v žertu o vyčnívající hrany kamenné. Pozorujeme chvilku zábavnou tuto hru vodní, tu náhle vůdce dá znamení píšťalkou, nad námi zašumí a zahučí to a mohutný proud vody vrhá se s divokou prudkostí se skály dolů, vlny rozbíjí se v miliony bílých krůpějí a vysoko stříká pěna. Nezotavili jsme se ještě z prvního překvapení, tu ozve se zapísknutí druhé a hned na to valí se celé spousty vody s hukotem ohlušujícím po skále dolů, rozbouřené vlny daleko široko se rozstřikují, voda se mocně pění, vzduchem jakoby poletovalo na tisíce drobounkých hvězdiček, věru divadlo to malebné, unášející. Člověk nemusí býti ani Angličanem, aby vzniklo v něm přání spatřiti vodopád ten, když v bouřících vlnách obrazí se kmit hvězd a koupá se v nich stříbrolesklá záře měsíce. Přímo pod vodopádem zřízeno jest sice zábradlí, odkudž celý úkaz úplně lze přehlédnouti, každý ale kdo odtud vodopád viděti chce, nechť je na to připraven, že zvědavosť svou zaplatiti musí tu notným skropením, obzvláště po druhém zapísknutí. Ostatně lze vodopád viděti dosti pohodlně i ze strany, aniž by bylo třeba – zvláště dámám – aby k zábradlí samému se stavěly a tam promokly.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

.

Odtud ku „Stříbrnému prameni“ docházíme a přes můstek staneme u pamětní mramorové desky, označující, že tato místa také navštívil Göthe. Hned za deskou vejdeme do šeré jeskyně. Denní světlo sen jen slabě shora skulinou proniká. Je tu vlhko a půda z části je mokrá. Kapky vody padají dolů, než tu, slyš, na písknutí našeho průvodce slyšeti temné hučení ve výši a již vyřítil se bílým, šumným obloukem proud vody s výše dolů do jeskyně huče a syče. Spousta vody, hrnouc se prudce, stříká kolem a rozbíjejíc se o půdu rozestřikuje se kolem jako jemný prach vodní. Ale již slábne, tiší se, až je po vodopádu, jenž se teprve zase na nové písknutí a za zaplacení ukáže a jeskyní zahřmí.

Alois Jirásek: Čechy V; Hory Orlické, Stěny

Jezírko

Od turistického rozcestí u vodopádu (nazývá se „U trpaslíka“ ) lze pokračovat po žluté turistické značce k adršpašskému jezírku.

Úzká vodní plocha (šířka nepřesahuje 20 m) je obklopena skalami, jež se zrcadlí na vodní hladině, a zdá se, jako by tomu tak bylo odnepaměti. Ale opak je pravdou: jezírko je ve skutečnosti lidským dílem. Vzniklo přehrazením toku Metuje v polovině 19. století coby atrakce pro návštěvníky skal. Ostatně na zimu se vypouští.

K „jezeru“ tomu dostati se možno po 180 stupních tak zvanou „vlčí slují“ po příkrých žebříkovitě vztýčených, dřevěných stupních. Kdo má dobré nohy a zdravé plíce a neleká se notného unavení, nechť se i k cestě této odváží. Spatří nahoře úkaz skutečně zvláštní, – v tak značné výši uprostřed skal dosti rozsáhlé jezírko, po jehož tiché hladině v připravených dvou lodicích možno se i projeti. Projížďka ta jest dosti zajímavá, jelikož i zde podél břehů vystupují různé útvary skalní, z nichž nejzajímavější jest zjev „opičí hlavy“.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

V letní sezóně (od dubna/května do října) se lze po jezírku svézt na pramici s humoristickým výkladem převozníka (vstupné na plavbu se platí zvlášť)

Přístup k jezírku je však poněkud náročnější: přístupová cesta vede rozsedlinou mezi skalami s velkým počtem schodů.

Nová partie

Od jezírka se vracíme zpátky na rozcestí U trpaslíka a pokračujeme po značeném okruhu tzv. „Novou partií“.

Jak již název napovídá, tento úsek turistického okruhu byl turistům zpřístupněn nejpozději: stalo se tak až roku 1890 (předtím se turisté vraceli zpět stejnou cestou – jen ještě před opuštěním skal odbočili k ozvěně). Cesta Novou partií je členitější, několikrát vystupujeme po schodech na skalní hřeben a pak zase scházíme dolů (celkem na nás v této části prohlídkového okruhu čeká okolo 800 schodů)

Milenci

A právě po výstupu na jeden takový horský hřbet se před námi objeví jeden z nejznámějších skalních útvarů Adršpašských skal: Milenci. Souskalí mohutné nevěsty a vyzáblého ženicha je pravděpodobně nejvyšším skalním útvarem v Adršpašských skalách, dosahuje výšky až 80 metrů.  Vrchol Milenců poprvé zdolali 18. června 1923 horolezci Otto Rülke, Otto Dietrich a Wilhelm Fiehl

Skalní kaple

Po sestupu do Řeřichové rokle nás odbočka zavede ke skalní kapli – symbolickému hřbitovu  několika desítek horolezců, tragicky zemřelých v Adršpachu, ale i jinde v Česku či ve světě. Založen byl majiteli místního panství poté, co 26. července 1929 zahynul při pokusu o výstup na Milence jejich příbuzný, Josef Emanuel hrabě Nádherný-Borutín (bylo mu necelých 24 let).

Velké Panorama

Následuje opět výstup po schodech a po chvíli staneme na vyhlídkové plošině zvané Velké panoráma: z jednoho místa spatříme desítky skalních věží či útvarů (Milenci, Gilotina, Krokodýl, Skalní hrad a další).  S jejich identifikací  nám pomůže informační tabule.

Starosta a Starostová:

O pár desítek metrů dál se před námi objevuje další ikona Adršpašských skal: věže Starosta a Starostová. Netulí se k sobě jako před chvíli Milenci, avšak stojí zpříma, vznešeně a důstojně, zabraní nejspíše do hovoru o aktuálním dění ve skalním městě – ostatně to starostování určitě nebude lehká práce, Adršpašsko-Teplické skalní město má rozlohu podobnou České Skalici či Litoměřicím.

Výška těchto věží dosahuje úctyhodné výšky okolo 60 metrů. Paradoxně však mezi nimi přejdeme myší dírou – několik desítek metrů dlouhou, ale jen několik desítek centimetrů širokou rozsedlinou mezi dvěma skalními bloky.

Ozvěna

Opouštíme skalní město a lesem pokračujeme na louku k altánu u Ozvěny.

Vůdce ukázav nám tu ještě dvě skaliska pod jmény „Eisele a Beisele“ známá, rozloučí se s námi, načež vstoupíme v gloriet, odkudž světoznámou ozvěnu zdejší nejlépe jest slyšeti. Několikráte po sobě opakuje zde výmluvná ozvěna zcela jasně každý výkřik, každý tón lesních rohů, každý výstřel, ba opakuje i několik slabik a celé akkordy souvisle za sebou. Imposantní jest ohlas výstřelu z malého hmoždíře. Sotva že v tvém sousedství vystřeleno, již houkají děsné hromové rány po pravé straně ve skalách, za chvíli hřmí to poznovu na levo, načež ztrácí se hukot poznenáhlu v labyrintu skal, jakoby tam zvolna domíral. Výstřel z velkého hmoždíře vzbudí teprv pravé hromobití. Poplatek za vypálení většího hmoždíře obnáší celkem 50 kr., za menší 30. kr.; také za troubení na lesní roh a za místo v glorietu platí se po několika krejcarech. Poplatků těch ale zajisté nikdo nebude želeti.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

U Altánu se kdysi (pochopitelně za úplatu) hrálo na lesní roh nebo střílelo z moždíře (Neplést s hmoždířem na stloukání bylinek, moždíř je zbraň, přesněji typ krátkého děla sloužícího především při dobývání a obraně pevnosti. Zde však bylo užito neškodné varianty). Zvuk se pak několikanásobně vracel od skalních věží protilehlého Křížového vrchu. Ozvěna bývala až sedminásobná.

S rozrůstáním vegetace ozvěna slábne, dnes je již jen trojnásobná.

Od „homole“ dáme se na levo, až opodál pitvorných skal, poblíže kiosku zkoušíme, či zkoušeti dáváme nymfu Echo Junonou ztrestanou. Dva hudci zahrají na lesní rohy fanfaru, pak ozve se volání, střelba z hmoždířů, a všeliký ten hlas ku podivu jasně a mnohonásobně se ozývá. Od skály ku skále letí zvuk a letem se množe a odrážeje zní dál úžlabinou i dolinou, až tam někde „na nebes prahu“ tiše vyznívá. Zvláště střelná rána budí tu ohlas neobyčejný. Jakoby bouře zaburácela. Nejprve hromem rachotí po pravé straně skalnaté doliny, pak rázem na chvíli ztichne, až pojednou zahřmí zase na levé straně, a stále se opakující, slábnouc a zase mohutníc táhne se, jako když bouřka se vzdaluje k lesnatým vrchům na obzoru.

Alois Jirásek; Čechy V: Hory Orlické, Stěny

Kousek za ozvěnou se na rozcestí poblíž Homole cukru kruh uzavírá. Tady už to známe, tady už jsme určitě jednou byli. Proti směru původního putování se ubíráme k východu ze skalního města.

————————————————————————————————————-

TEPLICKÉ SKALNÍ MĚSTO

Teplické skály jsou rozsáhlejší, avšak méně navštěvovanou částí skalního souměstí. Provede nás jimi zhruba šestikilometrový, modře značený, turistický okruh doplněný tabulemi naučné stezky.

Od vstupu do Adršpašských skal můžeme ke vstupu do skal teplických přejít pěšky:

Ubírajíce se z Abrspachu ku skalám teplickým jíti musíme z počátku zpět po silnici, vedoucí k městečku Teplicím, pak ale odbočíme v pravo a asi za tři čtvrtě hodiny jsme již u hostinců, odkudž vyhází se společně do skal teplických. Jsou to hostince „zum Eisenhammer“ a „zur Felsenstadt“; oba jsou vkusné a pohodlně zařízeny, o občerstvení a posilnění turistů jest i za většího návalu řádně postaráno a rovněž i povozy jsou zde stále k dispozici.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

…nebo (od roku 1908) popojet jednu zastávku vlakem, předtím však hosty očekávaly u vstupu do obou skalních měst koňské povozy.

Jak praví staré průvodce, byly skály v počátcích turistiky ve stínu skal Adršpašských.

Pověsť skal teplických roznesla se mnohem později, nežli skal abrspašských. Lidé z krajiny okolní hledávali ovšem již za dob válek husitských, jakož i později za války třicetileté i sedmileté vždy útulek a bezpečí v roklinách a slujích skal zdejších a není pochybnosti, že i čeští bratří svého času se sem uchýlili.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Návštěvnost skal se zvýšila po lesním požáru v roce 1824,  který zdejší skály odhalil v plné kráse.

... o kráse a malebnosti skal těch nebylo snad ale ani v krajině zdejší tušení. Dílem byly nejkrásnější partie úplně nepřístupny, dílem zakryto bylo vše hustým, vysokým lesem. Teprv r. 1824, když vypukl v lesích zdejších ohromný požár, jímž veliká část stromoví byla zničena, objevila se temena skal těch obnažená v celé své úchvatné malebnosti a tehdejším majitelem panství teplického hr. Rummerkirchem pomýšleno ihned na to, aby přístup do skal těch stal se možným. Trvalo ovšem dlouho, nežli zřízeny jsou schůdné a bezpečné cesty, poznenáhlu podařila se ale práce ta přece a pozornosť navštěvovatelů skal abrspašských obracována pak vždy četněji zároveň i na skály teplické, kteréž záhy pak začaly závoditi se svoji starší sokyní. Když pak ve skalách teplických r. 1869 odkryta a přístupnou učiněna byla nová, překrásná a nade vše, co dosud zde bylo viděno, vynikající partie, zejména velebným dojmem působící „amfiteátr“, tu váha vítězství v závodění tom rozhodně sklonila se na stranu skal teplických. Návštěva Teplic stále pak roste a když konečně zřízena byla dráha, tu nemine zajisté ani jediný den, aby nezavítaly sem četné zástupy cizinců i z krajin nejvzdálenějších.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

A jak popsal zpřístupňování skal Alois Jirásek? Takto:

Roku 1824. les ve skalách Chytil. Ohromný požár trval po několik neděl; skalní město bylo v plamenech, které zničivše valnou čásť lesa, bezděky je objevily a proklestily také cestu novým bludištěm. Ukázaloť se, že není tak nepřístupno, jak se myslilo, že jím možná přejíti. Jednotlivci, opatřivše se žebříky, sekerami a provazy, se tam odvážili a pronikli, ač ne bez nebezpečenství a velkého namáhání, klestíce první tudy stezník. Brzo se pověstí i novinami rozhlásilo v okolí i za hranicemi, jaké nové skalní město, a velkolepější nežli sousední Adrspach, objeveno. Navštěvovatelů přibývalo co rok, zvláště když majetník panství Teplického, hrabě F. Rumerskirch, upraviti dal r. 1847. skalami cestu. Pověsť jejich rozšířila se pak ještě více, vábíc nové a nové turisty, když r. 1868 nově objevená a velkolepější ještě čásť skalního města schůdnou učiněna.

Alois Jirásek; Čechy V: Hory Orlické, Stěny

I v Teplických skalách nalezneme Ozvěnu – zde pro změnu již kousek za vstupem do skalního města. Zvuk se odráží (či spíše odrážel – dnes ozvěnu tlumí les) od protilehlého Lysého vrchu.

Nejprve přicházíme k letohrádku, odkudž již z daleka nás vítá na lesní rohy přednešená melodie zdomácnělé u nás písně: „Z českých hor zaznívá zpěv“. U letohrádku toho slyšeti lze také dosti vydatnou „ozvěnu“ a vypalují se i zde za touže příčinou hmoždíře, ačkoliv ozvěna zdejší s abrspašskou měřiti se nemůže. Dříve byla sice i zdejší ozvěna mnohem silnější, než nyní; za posledních let byly ale protější lesy značně vymýtěny, čímž pak pozbyla i ozvěna své mohutnosti. Dosud ale stojí poslechnouti i zdejšího echa za těch několik krejcarů, jež společnosť za vypálení hmoždíře dá, již k vůli porovnání s ozvěnou abrspašskou.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

O něco dále nás odbočka zavede po schodišti na skálu, na níž kdysi stával hrad Střmen.

Na  okrajích Adršpašsko-Teplických skal vzniklo hned v počátcích kolonizace zdejšího kraje několik hradů. Nešlo však o žádné velkolepé stavby, jen o drobné hrádky využívající skalnatého terénu.

Na okraji skalních měst vznikly hrady Bischofstein a Adršpach, o něco hlouběji v Teplických skalách pak nalezneme zříceniny skalního hradu Střmen.

Počátky hradu Střmen (někdy též Střemen) jsou zahaleny v mlze. Avšak tušíme, že se jeho historie psala po zhruba dvě stovky let.

Hrad vznikl pravděpodobně v polovině 13. století. Stopa vede k pánům erbu zlatého třmene, rodu jehož pravé jméno také neznáme. Označují se tak podle jejich erbu, jehož podobu známe: zlatý třmen na modrém poli. Počátky působení tohoto rodu v regionu jsou spjaty s (Českou) Skalicí (Petr ze Skalice je doložen k roku 1238, v polovině 13. století pak získali rozsáhlou oblast kolem  dolního a středního toku Úpy a horního toku Metuje.

Pravděpodobným stavebníkem hradu byl Rubín ze Skalice, o němž víme, že je k roku 1255 uváděn jako soused benediktinských majetků. Později přešel hrad do držení Jana Lucemburského, který také postavil nedaleký hrad Adršpach.

První písemná zmínku o hradu nalezneme v návrhu zemského zákoníku vzniklého na pokyn Karla IV. v letech 1350 – 1351. Onen dokument je dnes známý pod jménem Majestas Carolina. Střmen je v něm společně se sousedním Adršpachem uváděn mezi podmínečně zcizitelnými statky. Jinak je ale  listinných pramenů týkajících se existence hradu jako šafránu.

Majitelé hradu se často střídali. Například kolem roku 1362 je v držení Tasa z Rýzmburka. Roku 1381 jej zakoupil Hynek z Dubé, a roku 1433  patřil do Držav Jana Krušiny z Lichtemburka. Nakonec se patrně stal jedním ze sídel loupeživých rytířů.

Obecně se soudí, že byl hrad zničen za husitských válek, případně později v roce 1447 (v seznamu hradů, které byly vykoupeny a pobořeny Slezany však uváděn není). V roce 1534 je v zemských deskách uváděn jako zbořený, v roce 1607 jako pustý.

A jak hrad vypadal? Nešlo rozhodně o stavbu podobnou Kosti či Kokořínu. Střmen patřil mezi typické strážní hrady a sloužil jako opevněný vojenský a pozorovací bod.

Stavitelé maximálně využili možností terénu: hrad zbudovali na rozlehlém skalním masivu nad hlubokými údolími Skalního potoka a jeho přítoku. O obranu před nepřáteli tak bylo víceméně postaráno.

Vysoká skalní věž pak posloužila za věž hradní, stačilo ji jen místy otesat a upravit. Pozornému oku ve skále neuniknou zářezy pro umístění trámů – tyto trámy pak nesly dřevěné pavlače a můstky.

Významnější budovou byl jen opevněný srub na menší skalce před skalní věží, šlo však nejspíš jen o roubené stavení propojené s věží dřevěným mostkem.

Dřevěné stavby podlehly rychlé zkáze. Laik si památek na existenci hradu nejspíš ani nepovšimne.

Dnes už se asi neví, kterému z balvanů poblíž cesty se říkalo plačící kámen. I v těch nejdelších obdobích veder a sucha zůstával vždy na povrchu mokrý. Vztahuje se k němu pověst, zasazená do divokých dob, kdy skalní hrádky obývaly divoké loupeživé bandy. Jedna z obávaných tlup se usadila i na zříceninách hradu Adršpach (Althaus). Její vůdce – rytíř, dle lidového vyprávění přezdívaný Kuno – jednou při toulkách natrefil na půvabnou mladou dívku – dceru majitele zdejšího panství. A ihned zahořel touhou. Kudy chodila, tam jej „náhodou“ potkávala, a rytíř ji zasypával sladkými řečmi. Dívka jej však vytrvale odmítala – ostatně již měla vyhlédnutého svého „milého“. Tak to šlo den až den, až dívčin pohár trpělivosti přetekl: obořila se na něj, a co mu řekla, to si za rámeček nedal. Zůstal stát jako opařený. Po chvíli jím však začal lomcovat vztek a začal plánovat pomstu. Po několik dní na ni číhal ve skalách, ukrytý za balvanem. Až se mu konečně naskytla příležitost. Jediným svědkem jeho krvavého řádění byly okolní skály. Balvan, u kterého se ono neštěstí stalo, smutně svěsil hlavu a rozplakal se. Věčný pláč skrápí balvan proudem slz dodnes.

Snadno však identifikujeme jiné skalní útvary. Velmi věrně vyhlíží například Koníček, prosící u cesty o trochu sena.

Harfa

.

Pojednou se nám zdá, že se nedostaneme dále, an obrovský balvan šikmo stojící cestu zdánlivě zatarasuje. Než my podlezeme pod ním a pohlížíme s této strany na jeho podobu obrovské harfy. Pak nás upoutá koroptev na nejvyšší skále sedící a jiné a jiné pitvorné podoby skalního předměstí.

Alois Jirásek: Čechy V, Hory Orlické, Stěny

I  v Teplických skalách byl původně vstup do skalního města až v jejich nitru.

Dřívě nežli vkročíme do vlastního „skalního města“ teplického, občerstviti se můžeme v malé restauraci, v níž vyložena jest také pamětní kniha, svědčící o nesmírném počtu navštěvovatelů. Možno zde také koupiti rozličné maličkosti co upomínku na zdejší skály.

Koupivše si vstupenku – (vstupné obnáší zde také 50 kr.) – jdeme na několika schůdcích vzhůru ku zdi, v níž malou brankou vkročím do skalního města samého.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Dnes slouží tehdejší vstup jako horolezecká chata.

Nejdříve padne nám do oka „švýcarská salaš“, malá to chatrč ve slohu švýcarském dosti vysoko na skále vystavěna.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Z této chaty zbyla jen řada schodů a kamenné základy. Až před několika letech vznikla na jejím místě replika.

U horolezecké chaty se nachází rozcestí. Zde začíná zhruba dvoukilometrový okruh obcházející „skalní ostrov“

O tom, že si průvodci libovali v tajemných a strašidelných historkách, svědčí další z Jedličkových poznámek:

Úzkou uličkou přicházíme nejprvé na prostranné „náměstí“, kdež vůdce ukazuje čtverhranné otvory v skalních stěnách – patrně rukou lidskou zhotovené – v nichž prý kdysi upevněny byly trámy, tvořivše přístřeší ubohým uprchlíkům, kteří za krutých dob válečných hledali zde úkrytu. Upomínka ta ovane nás ještě mrazivěji nežli ten chladný vzduch kolem.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Pravdivosti této historky nic nenasvědčuje.

.

.

Skalní chrám

Dojmem v pravdě velebným působí zajisté v každého navštěvovatele „Chrám“. Jest to rozsáhlá jeskyně do níž jen úzkou skulinou vniká světlo sluneční. Vše zahaleno jest v pološero a teprv, když oko polotmě trochu přivykne, rozeznáváme jasně, v jak úchvatné majestátnosti sklenuly se zde skály jakoby v mohutných obloucích gotických v nerozborné klenutí, celým zjevem svým imposantní. Jest nám, jakobychom stály skutečně ve velebně krásném chrámu, kde vše mluví k nám řečí sice němou, přece však ohromující. Když pak zazní jakoby zvuk neviditelných varhan dojemná melodie: „Zde v skroušenosti padáme“, tu mimoděk obnažíme hlavu a i srdce u věcech náboženských jinak úplně lhostejné, cítí se jaksi zbožně ovanuto a povzenšeno. Aby celek chrámový jaksi byl doplněn, nazvány jsou jednotlivé části jeskyně „sakristií“, „schody ku kazatelně“ a vyčnívající skalisko v pozadí jeskyně „kazatelnou“. S kazatelny té přednášívá obyčejně vůdce poděkování za návštěvu.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

.

Vycházejíce z „chrámu“ vítáni jsem – kolovrátkářem, prosícím o malé zpropitné. Zvuky, jež uvnitř „dómu“ zdály se vycházeti z neviditelných varhan, vyluzoval zde totiž za skalou praobyčejný – flašinet.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

.

Za chrámem se nám naskytne majestátný pohled na skalní hradbu chrámových stěn:

.

Zde před r. 1869 končívala návštěva skal teplických a touristé vracívali se touže cestou nazpět k „švýcarské salaší“, kterouž byli přišli. Nyní ale vede nás vůdce dále a sice z počátku nízkým lesem. Sotva že ale ujdeme několik set kroků, začínají se opět po pravé ruce objevovati mohútné skály, které čím dále, tím velkolepěji se sdružují. Tu a tam vidíme již zase malebné útvary, z nichž zejména zmíniti se dlužno o „tančícím medvědu“.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

I v Teplických skalách nese řada skalních útvarů příhodná pojmenování: například Lední medvěd

Sibiř – hluboká skalní soutěska, kde je díky teplotní inverzi chladno po celý rok

.

.

Čím dál tím více cesta sestupuje v hlubinu – vzduch stává se mrazivým a každý halí se v plaidy a teplý šat. Skály po obou stranách stezky jakoby u výši takřka jedna druhé se dotýkaly a jakoby – skláníce vrcholy hrozivě k sobě – na nás chtěly sessouti. Jsme v „Sibiři“; nemůže býti věru trefnějšího názvu pro místa, v nichž se právě nalézáme.

Není ale ještě dosti na divokosti, jakáž se kolem nás jeví, sestupujemeť ještě hloub, – kolem nás v rozsedlinách bělí se sníh a led, – nad námi – mezi skalami – takřka jakoby jen ve vzduchu visí mohutné balvany, divné ticho kolem přerušováno jest jen padáním krůpějí vody s výše, – jsme v „podsvětí“. V některých místech věru že takřka až hrůza jímá.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

.

Náhle ale nabývají zase skály klidnějšího rázu, stoupáme vzhůru, – vzduch se teplí a za nedlouho jsme na zeleném paloučku – „v Italii“. Přechod to rovněž tak překvapující, jako milý.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

VLČÍ ROKLE

Dlouhá rokle spojující Adršpašské a Teplické skály. Podmáčeným terénem plným bažin a rašelinišť prochází značená turistická trasa.

Nemusíte se ale bát, většina cesty vede po dřevěných chodníčcích.